Táž

Zazíráš,

jako kdyby Ti měl vadit.
Tvá nemesis

sedí vedle mě
a občas

se dotknou naše chlupy na nohou.

Vysíláš

skoro tázávé

pohledy

nad dotyky dohledy,

jako, kdyby ti to celé

ještě mělo nějak vadit.

Nic.

Nikdy nic nebylo.

Ani ždibet sympatií.

A ty stejně.

Se tážeš

a dotazy mě vážeš.

a já už nemůžu.

Jsem prázdná.

Tak

..a už není z čeho
dosáhlas' všeho
neplést si prázdno s něhou.

Jsi tu.
Sama za sebe
ne za jiné
navíc, jak to říct:
úsilí zahyne.
Za nic.

Ve snaze vytvořit
množinu
nepravděpodobných dvojic
zklamáváš
v přemíře zadrátovaných sanic.

Ce-sta Sta-ce

Šaty zrcadlo, co nepoznává.

Nádech, výdech.

Inspiro, respiro.

Vánek v prázdnu.

Bejrůt a Nantes.

Ale jdeš.

Přívětivě známá,

v půli zlomená,

dlaždice v metru.

Nedosažitelná nástupiště.

Četba pohlazení.

Tramvaj dobíhá.

Zvedá hruď.

Inspiro-Respiro-Inspiro...

Ještě jdeš.

Ještě trochu hudby.

Krásné sny o tanci

v polobaletu.
V polobale,

V polo snu,

V polo

V.

Headabouts

Enjoying loneliness in my very own sad way.
Learning that to want it all ... is okay.

Dont look back on decisions long past,
unless you want to learn form them - at last.

Others have lived across the window to the yard,
foolish who thinks their lives were surely not as hard.

Muscat of faded taste but still an enjoyable scent,
made me feel these lines during my descent.

Contemplating a cracked lip in the weight of cold,
even the thickest skin leaves a crease where being fold.

Manuál na instalaci příslušenství

Prosím, zas najdi mě.

Upozorni, že se ztrácím.

Vyruš můj smutek.

Do vlasů dotek,

letmo z rovnováhy vyveď.

Prosím, drž mě aspoň chvíli,

tam, kde před chvílí jsme byli,

když nestíhám se posunout,

vyvinout, vyloupnout, rozkouknout,

pojeďme pryč. 

Sami. 

Odevšech a všeho

na chvíli se vzdálit.

Prosím, nedej mi žárlit

v tomhle štěstí stavu

nechci si lámat hlavu

nad zbytky s-lustí

nad lásek strastí.

Prosím, dej mi sebe

nechci nic víc

chci totiž všechno

seru na modrý z nebe

chci jít jen vstříc

všemu co je z Tebe.

Prosím, dej mi ruku

a někdy i obě

ma

chyť mě za ramena

a potřes hlavou

s chmurama stranou

ať nejsem tak vzdálená.

Prosím, obejmi a stlač,

i přede mnou plač,

páč s návodem přicházím i já,

To až budeš chtít 

složit hlavu do klína.

Domnění

Měla pravdu.

Máma měla pravdu.

"Bude to lepší pro tvojí psychiku."

Trochu jsem se smála.

Teď už se nesměju.

Naopak. Často pláču.

Někdy řvu nahlas. Je to jako zemětřesení. Opadá. Do nekončící červí díry někam na druhej konec tvýho nesmíru. Finále bývá uvolňující skoro jak orgasmus. Plnej výdechů a svalovejch záškubů.

Plaču i potichu. Potišku jako malá, bojí se tmy, bojí se významů, a ještě víc významů ve tmě. Tichým nářkem ukolíbat se ke spaní, pak se nanovo probudit. Ordinace úzkosti.

Měla pravdu.

1112 dní.

Po prvních třiceti klečíš

při posledních třiceti brečím.

Jsem, ničím a budu ju zároveň,

chvílema racionalizuju

pak trochu polemizuju

celý to hezký co bylo,

že se tak umrtvilo

ale není mi líto

jen smutno.

Ten smutek.

Je, jako kdyby někdo umřel.

A taky že jo, jen nepočítáš, že se ti ještě 

třicet dní 

bude zjevovat vlastně dost živej

obraz toho co mohlo bejt

teplo, vřelost, porozumění,

nebo, že s nebožtíkem dokonce pohovoříš.

Otevřeně, jako vlastně kdykoliv předtím.

Komunikace umění.

V domnění,

v domě, kde už nikdo není.

Až na dva

spolu osamocený,

roz-dělený. 

Jen ne při spaní, vaření a mluvení.