[sic!]

Jednodušší nic nebude,
a s jednou duší to nepude.

Blázni jsme byli a blázny budem,
s prázdnotou nejednou si zanotujem
notoricky a jednotně
dno duše vyprazdňujem.

Vyjadřujeme pudly a křupeme klouby,
uši už zrudly
a stejně víme houby.
A slyšíme trávu,
růst nechceme
a  vždy jsme v právu.

Jenže my blázny byli a blázny budem,
v čase a prostoru,
ve tmě si plujem,
a pliveme hvězdy plynné
do vákua bytí,
když není nic a není skrytí,
před sebou,
před dobou,
před chirurgicnkou nití,
co drží uvnitř všechno co chce ven,
stát se milionem částic jen.

Ale jednodušší to nebude,
ani když budem hodně chtít,
a někdy musí tě to položit,
protože bolest se nedá odložit,
a život se nedá polo-žít.
A žito můžeš seřezat jak dítě,
a žíly můžeš podřezat si hbitě,
ale jednodušší to nebude.

Prázdnota je vždycky jistota,
je to jisto jistě ta,
co s tebou vydrží do konce života,
a s tim potřeba je se smířit.
A přestat jí bít,
ale ruku v ruce,
spolu naučit se jít,
jak když zapomněl bys chodit
po zeleným mlíce.

A když pak uvidíš ten tvar,
tvář, co na vodítku si vlečeš,
najdeš jen další bar
a do svý černý díry vtečeš.
Po pálivejch douškách
do ouška šeptáš,
že nevíš,
zda obstojíš
v těch zkouškách.

Ale jednodušší to nebude
a opak je pravdou spíš.
Vidim Ti to na očích,
i když je zhasnuto a zrovna spíš,
jak bojuješ s prázdnotou
a před - a v ní, hledáš skrýš.

Protože blázny jsem byli a blázny budem.




(A s každou pusou naplníš mě klidem,
když rozdělíš se o jistotu
o tu nekonečnou antihmotu,
pak vzrušení už nezávidím lidem.)