Máčko

Neodtékáš. Jako zacpaná vana bez vody, jako mizerná hrátka příhody, příhozy letí vzduchem, ale v tobě není nic. Ani vzduch ani voda, ani země ani oheň. Stavíš mezi vakuum a sebe roveň, kdo dá víc? Kdo chce víc..dá víc a dá i nic, stačí říct. Dávit se nevadí, nikdo se nediví. Už. Prý je to v nás, neztrácet čas, ale co když ho potřebuješ? Vynalézt času míru, jednotku, kterou změříš, za jak dlouho vody zčeříš, přitom na to stačí jenom okamžik. Jednotku kterou popíšeš zvláštní druh humoru, zmodrání v ponoru nebo tvar měsíce. Potřeba času je jako potřeba něčeho vyššího, co vlastně nikdo nemá, ale každej na to věří. A tvoje hlava se vaří jak ovar, ukusujíc masný polotovar, tak moc konkrétní, vůbec ne diskrétní, tak strašlivě zjevný maso.

Neodtékáš, ale ani nenapouštíš, jen tak mezi dlaždičkama divně se v bílym laminátu kroutíš, nemaje ani tušení, proč nalézat vzrušení, proč, i když po něm se nesápeš, proč pořád sebe nechápeš, a jen tak v zelenkavý tekutině sedíš, na klidnou hladinu zespodu hledíš, ani se nehneš. Posloucháš ticho, oproštěné o obsah. Ticho vákua, ticho svoje, ticho odlážkovanýho pokoje se spoustou keramiky. Při každičkym pohybu tvůj žaludek dělá výmyky s přesností ostřílenýho atleta, je to tamta nebo je to tahleta, která, tak která ta teta tvá, která tě teda zná za ta léta?! Za ten čas.. dala bys, co málo z nás..pořád asi málo znáš. Hodně prožíváš, pořád se ošíváš, chvílema ožíváš, hned zas umíráš a odumíráš, z lepkavý země po drobkách se sbíráš, rozsypeš se na dno baňky, rozpiješ se v inkoustový kaňky a uzávěr pera otvíráš. S každým písmenem je to jako s kapkou ještě v kanálku slzním. Papíre krásný, čistý promiň, možná tě zprzním.

Z nedostatku vzduchu míváš bludy, vidíš černobílý obludy, ale to nic není. Jen na hladině zrcadlení, v neprodlení prý je kouzlo zaclánění, v neprodlení prý není pauza, v neprodlení prý přímo navazuje kauza, v neprodlení není pomlka, jen legato ve tvaru osmičky na ležato. Bubláš a tvůj čas odešel spát. Nechal tě ve vaně, naležato stát.

Stoupni si sem na "H"

Netušíš jestli naposled nebo napořád, nic najednou nezdá se mít ten starej, známej a blízkej řád, nemáš  plán a nemáš ani možná, nepustíš, ale ani nedáš jít, ještě tolik věcí musí být, musí se stát, jak když  budíš se ze spaní znova a zas, se strachem že zmeškáš ten čas, kterej nikdy nebude správnej, dokud nebudeš existovat mimo něj, bez hranic vznášet se nad šálky čajů a nekonečných káv. Vzbudit se, ve spirálách euforie stydět se bez potřeby, vnořit se do třetího žebra, nasávat tep ospalý záře ještě mladýho a nadějnýho dne, plnýho neznámejch bez řešení, nechceš na ně přijít. Nepotřebuješ luštit šifry v pasivních náznacích hluchých míst bez řeči, která se vztekem na sebe sama vznítí, a písek do očí spojivky chytí, tak hasíš solí, vodou, pěnou od huby.

Vzít to do vlastních rukou, vzít jí do vlastních rukou, vzít ..hlavně za něco, a nenechat jít vysmeknout, vyměknout, vyvanout, co stalo se s láskou, odestane se bez ní? Za druhou nohou, střídá ta, co už  není zadní, co dělat v urputný křeči, co ti smýká tělem, myslí, bez varování, jen tak střelí ti do hlavy a do nohy, co když ji  ztratím, ne, je tam napořád, mít tak rád, svojí křečovku promodralou, plnou hustý krve, jako žížaly tlustý, prolezlý světem napříč, občas zabolí, ale jen zlehka, přeješ, aby jí země byla lehká, přitom je součástí většího toku, jako každá stružka po řece toku, najdeš moře, co je krásnější než samota a není to ani hmota, jen moře možností a cest, který uvidíš jen když se po neznačenejch necháš vést, za světlem, za vyčerpáním, za sebou, tomu věř a pátrej dál když nenajdeš.

S každym dalším řádkem chceš doufat, že něco odejde ven, že se uleví, a že dokážeš věci, o kterejch se ti ani nesnilo, jakoby se něco změnilo, za posledních deset let, když jsi ještě poznávala svět a nechala se unášet do moří a oceánů příslibů budoucností, slibných a silných slov. Jenže za každym slovem, končíš s lovem vypálenejch koťátek  v počátcích svojí existence, co se ztratily jako monogramy vyšitý na panence z roku devadesát šet, kdy do ozdravovny museli jste jet, pod zámkem dřepět a starat se o menší, co měly strach, v noci se toulat po chodbách a na samotce stát, protože pro samej průjem, musela jsi srát. Ani předtim nic nebylo jednoduchý, ale je to dávno. Jej to dlouho a jas toho světla byl tak zřetelnej, že barvy vybledly. A i když pomáháš si chemií, vazby ve tkanině prořídly, Tak ztracená schováš se pod křídly.
Ale s velkýma křídlama se těžko chodí.

KruTón

Přišel a zase odešel ten mrak, ze kterýho kape ti zrak a ležíš na znak a hlava imploduje v malebnejch krajinkách hrubýho štetce, bez vody v oleji jako mastná polívka po opici. Nevěříš na dobrý konce, vlastně nevěříš na konce. Tkaničky utahnujou se v tlaku odpovědí, který jsou, do jistý míry ukradený, tobě, jim a hromadě odcizených fotek, s(v)lečen ve frontě bez kalhotek, jak zásadní se zdají být jejich sweet wet formy, jak zásadní zdají se být morále a normy, když v vyměknou, odkouzleny se zaleknou, v zákopech pokleknou a nedají se vidět, protože vidět znamená věřit, jako jedinej důkaz existence.

Utíkáš se schovat před songy svý pubescence, který jen těžko vnímáš bez intence a s rostoucí potřebou přehlušit je beatem, narážíš hlavou do stěny, ale s citem, a příjde ti to jako miliony let, kdy pragmaticky ještěs' neviděla svět, a ten se změnil a ty ho nepoznáváš, jen tak v kruhu sebe tak ňák pořád bádáš, za nitky taháš, a s láskou k neznámemu, vztahuješ k němu ruce jako k opilému šému, fór, až příjde, budeš ztichlá jen pára, co zhluboka dýchá, v čase 0:22 až 0:24, zástavu přesně na dvě vteřiny, z pohledu, co se ti vryl do mozkový kůry, jako blesk sjel do namoklých těl půdy, nevíš kudy.

Rozlamuješ plátky oschlý slídy na svý hlavě, s myšlenkou na karmický žně z ní smažíš krutony,
krutony krutosti co plavou na tvym dně, srkáš tu svou polívku podle libosti. Málo co tě rozhodí jako
povískaná hlava, tak si občas vypomáháš sama, hrabeš se vlasama, nebo hejbeš hodnotama, je to jako chůze, kterous zapoměla po zelenym mlíce, jako děsivá vyjížďka pro otrlé, stejně chceš jí více či méně pěstit si a dmýchat, pak z představ o jiný verzi života už nepřestáváš kýchat.
"Je to pravda!"

Nevzpomínáš si, proč jsi v noci nemohla spát, nedokážeš to objasnit a to tě ještě víc nutí na to myslet. Nevíš už proč, ale vzpomínáš jak. Vzpomínáš na ty poločasy rozpadu mohutnýho černýho světla nad tvojí hlavou rukou a všude kolem, na prázdný bublinky vzduchu, který tam nebyly, ale deprivovanej zrak říkal, že vlastně jo. Vzpomínáš na to posednutí tu obsesi, jako na nekončící pnutí všech svejch nervů řvoucí do tý nicuhustý tmy snad všechny archetypální průpovídky složený z obrazů něžnýho násilí a sebemrskačskýho čekání na něco, co vlastně nemá přijít, nemá se naplnit. Všechno znělo stejně, jako večer předtím, s prostředníčkem do vína namočeným, když snažila ses naladit, naladit notu ve svym potu, notu D, tu univerzální neznámou jako je každá, která nepřichází a každej, co se nedostaví. Třeba jako ta svatba, na kterou víš koho pozvat, kdo ti na ní bude hrát, ale nikdy jí nebudeš mít.

Na tomhle pnutí je vlastně nejvýživnější to, že existuje jen díky i sebeminiaturnímu protipólu nebo ne nutně v opozici něčemu, co vyvažuje to trapičský počínání. Že vlastně "možná" a "třeba" a není to tak naděje, jako spíš pud sebezáchovy, a funguje, jako čekání na slunce každý ráno, který je pevně dáno, prostě vždycky vyhoví. Tak stejně tenhle, více  či méně výrazně umenšenej pudík tam bojuje proti zbytku Tebe i pro Tebe pro něco, co víš že by mohlo, ale hned, co si tu otázku položíš, znáš odpověĎ, že ne. Ale je to možnost, je ctnost a trochu slabost a mozku chabost tak trénuj, trénuj.

Líbí se ti, když píše o jinejch holkách, protože probouzí zvědavost, co by se dělo s tebou. Vzápětí to ale vyblikáš kontrolkou, která už tak trochu tuší, že by nebylo konáno tebou, ale že bys chtěla konat sama. A tím to vždycky začne a taky skončí. Ten první říkal, že jsi moc submisivní, ten poslední ..neříkal nic. A proto se občas pokusíš zkrotit svojí energii alkoholem nebo jinou trávou, abys hned všechny neposlala do hajzlu s jejich návykama dělat vlčí smečky a za větou tři tečky, jen se podívat a odletět, nedat vědět, hrát ty zkurvený hry s tvojí paranoiou, která se živí na čemkoliv, co neni uzavřený, vysvětlený nebo vyslovený. Teda né, že by tě to nebavilo. Vystačíš si klidně i sama, teda s ní, ale pod křídlama s dýlkou závislou rozletu nitra, toho moc nedokážeš ujít.

To by bylo abys přestala věřit na kouzla.

Je pičí

Pro Tvoje vlastní nebezpečí nechávám padat zdi a těžce rozdýchávám svojí vlastní ignoranci. Facku, dvě, tři...  Zhypnotizována mžitkami tlaku na zavřených víčkách, které se jako skvrny améb otiskují na sítnici. Pitva a posmrtný třes jsou ještě vzdálenější, než bych na ně dlouhou rukou dosáhla. Co jsi zač?! Drtím se myšlenkou na ze tmy vystupující bělma a záchvěv všech obranných mechanismů - mých mazlíčků, jež si pěstuji a krmím s každým „Ne, díky.“ A dodávám motlitbu: „Ideálem pro všechny, samaritánský pudy táhněte do prdele, moje peklo je jen moje.“

Nechat se zavát někam s pozvolně umrzajícím listím, se mi daří víc, než kdy jindy, jen k tomu potřebuju kafe a něco na kouření, abych se dostala tak trochu mimo vlastní stín, všechno je dvou i troj rozměrný, konečně chápu čtvrtou dimenzi, když stojím mimo ni. Hlava v hrnci z červený pálený hlíny  a zvuk obkroužený dvojky bílýho. Všechno se slilo v jedno, ale stejně vidíš, dýcháš a poznáš každou molekulu a každou se necháš obohatit, obšťastnit a jdeš dál. Tvůj ideál odchází se svou holkou v dál, a širák ti nikdo do louže nepoloží.  Nic tě nepoloží. Už toho bylo tolik a stejně opisuješ tu bajku ještě jednou, pro jistotu, abys měla důvod si nepřipadat tak stará, ačkoliv každý ráno vkládáš svůj výraz do kalíšku s krémem proti vráskám, a doufáš, že to nikdo, včetně tebe, neuvidí. Vlasy ještě čpí dýmem palic, a pod okem uvíznul kus popela. Vyrostlo to z hlíny, víš.

Gumuju to, co nedokážu nakreslit a radši se to snažím napsat. Čas jsou peníze jen od desíti do pěti, jinak jsou to více či méně významný - banální nebo zásadní myšlenky, podle toho jak moc je little girl blue. Velký holky, stejně jako velký kluci a další velký lidi pláčou, pláčou často víc než malý lidi, který pro to maj většinou nějakej jasnej, externí důvod. Pláč masochisty je sladší než Tokaj, vole, sladší než sezónní kaki před Mikulášem a všema Májovejma kolekcema. Dělat si zledobře je nejčistší formou kontroly sebe nad sebou a nekontrolovatelnosti toku entit 1) valících se, 2)právě nalezených i 3)už dávno synchronizovaných, duší, který na našich cestách ještě nepíchly.  Je dvanáct a ty musíš jít vytvářet hodnoty. Neustále uvažujíc o těch nebezpečích, který tak chceš, děsíš se jejich síly, jejich pasu, šíje a nohou, a hlavně tě děsí, jak moc soumyslení vydojíš, než zas půjdeš.
NechoĎ.
NahoĎ.