Netušíš jestli naposled nebo napořád, nic najednou nezdá se mít ten starej, známej a blízkej řád, nemáš plán a nemáš ani možná, nepustíš, ale ani nedáš jít, ještě tolik věcí musí být, musí se stát, jak když budíš se ze spaní znova a zas, se strachem že zmeškáš ten čas, kterej nikdy nebude správnej, dokud nebudeš existovat mimo něj, bez hranic vznášet se nad šálky čajů a nekonečných káv. Vzbudit se, ve spirálách euforie stydět se bez potřeby, vnořit se do třetího žebra, nasávat tep ospalý záře ještě mladýho a nadějnýho dne, plnýho neznámejch bez řešení, nechceš na ně přijít. Nepotřebuješ luštit šifry v pasivních náznacích hluchých míst bez řeči, která se vztekem na sebe sama vznítí, a písek do očí spojivky chytí, tak hasíš solí, vodou, pěnou od huby.
Vzít to do vlastních rukou, vzít jí do vlastních rukou, vzít ..hlavně za něco, a nenechat jít vysmeknout, vyměknout, vyvanout, co stalo se s láskou, odestane se bez ní? Za druhou nohou, střídá ta, co už není zadní, co dělat v urputný křeči, co ti smýká tělem, myslí, bez varování, jen tak střelí ti do hlavy a do nohy, co když ji ztratím, ne, je tam napořád, mít tak rád, svojí křečovku promodralou, plnou hustý krve, jako žížaly tlustý, prolezlý světem napříč, občas zabolí, ale jen zlehka, přeješ, aby jí země byla lehká, přitom je součástí většího toku, jako každá stružka po řece toku, najdeš moře, co je krásnější než samota a není to ani hmota, jen moře možností a cest, který uvidíš jen když se po neznačenejch necháš vést, za světlem, za vyčerpáním, za sebou, tomu věř a pátrej dál když nenajdeš.
S každym dalším řádkem chceš doufat, že něco odejde ven, že se uleví, a že dokážeš věci, o kterejch se ti ani nesnilo, jakoby se něco změnilo, za posledních deset let, když jsi ještě poznávala svět a nechala se unášet do moří a oceánů příslibů budoucností, slibných a silných slov. Jenže za každym slovem, končíš s lovem vypálenejch koťátek v počátcích svojí existence, co se ztratily jako monogramy vyšitý na panence z roku devadesát šet, kdy do ozdravovny museli jste jet, pod zámkem dřepět a starat se o menší, co měly strach, v noci se toulat po chodbách a na samotce stát, protože pro samej průjem, musela jsi srát. Ani předtim nic nebylo jednoduchý, ale je to dávno. Jej to dlouho a jas toho světla byl tak zřetelnej, že barvy vybledly. A i když pomáháš si chemií, vazby ve tkanině prořídly, Tak ztracená schováš se pod křídly.
Ale s velkýma křídlama se těžko chodí.
Vzít to do vlastních rukou, vzít jí do vlastních rukou, vzít ..hlavně za něco, a nenechat jít vysmeknout, vyměknout, vyvanout, co stalo se s láskou, odestane se bez ní? Za druhou nohou, střídá ta, co už není zadní, co dělat v urputný křeči, co ti smýká tělem, myslí, bez varování, jen tak střelí ti do hlavy a do nohy, co když ji ztratím, ne, je tam napořád, mít tak rád, svojí křečovku promodralou, plnou hustý krve, jako žížaly tlustý, prolezlý světem napříč, občas zabolí, ale jen zlehka, přeješ, aby jí země byla lehká, přitom je součástí většího toku, jako každá stružka po řece toku, najdeš moře, co je krásnější než samota a není to ani hmota, jen moře možností a cest, který uvidíš jen když se po neznačenejch necháš vést, za světlem, za vyčerpáním, za sebou, tomu věř a pátrej dál když nenajdeš.
S každym dalším řádkem chceš doufat, že něco odejde ven, že se uleví, a že dokážeš věci, o kterejch se ti ani nesnilo, jakoby se něco změnilo, za posledních deset let, když jsi ještě poznávala svět a nechala se unášet do moří a oceánů příslibů budoucností, slibných a silných slov. Jenže za každym slovem, končíš s lovem vypálenejch koťátek v počátcích svojí existence, co se ztratily jako monogramy vyšitý na panence z roku devadesát šet, kdy do ozdravovny museli jste jet, pod zámkem dřepět a starat se o menší, co měly strach, v noci se toulat po chodbách a na samotce stát, protože pro samej průjem, musela jsi srát. Ani předtim nic nebylo jednoduchý, ale je to dávno. Jej to dlouho a jas toho světla byl tak zřetelnej, že barvy vybledly. A i když pomáháš si chemií, vazby ve tkanině prořídly, Tak ztracená schováš se pod křídly.
Ale s velkýma křídlama se těžko chodí.
Žádné komentáře:
Okomentovat