Přišel a zase odešel ten mrak, ze kterýho kape ti zrak a ležíš na znak a hlava imploduje v malebnejch krajinkách hrubýho štetce, bez vody v oleji jako mastná polívka po opici. Nevěříš na dobrý konce, vlastně nevěříš na konce. Tkaničky utahnujou se v tlaku odpovědí, který jsou, do jistý míry ukradený, tobě, jim a hromadě odcizených fotek, s(v)lečen ve frontě bez kalhotek, jak zásadní se zdají být jejich sweet wet formy, jak zásadní zdají se být morále a normy, když v vyměknou, odkouzleny se zaleknou, v zákopech pokleknou a nedají se vidět, protože vidět znamená věřit, jako jedinej důkaz existence.
Utíkáš se schovat před songy svý pubescence, který jen těžko vnímáš bez intence a s rostoucí potřebou přehlušit je beatem, narážíš hlavou do stěny, ale s citem, a příjde ti to jako miliony let, kdy pragmaticky ještěs' neviděla svět, a ten se změnil a ty ho nepoznáváš, jen tak v kruhu sebe tak ňák pořád bádáš, za nitky taháš, a s láskou k neznámemu, vztahuješ k němu ruce jako k opilému šému, fór, až příjde, budeš ztichlá jen pára, co zhluboka dýchá, v čase 0:22 až 0:24, zástavu přesně na dvě vteřiny, z pohledu, co se ti vryl do mozkový kůry, jako blesk sjel do namoklých těl půdy, nevíš kudy.
Rozlamuješ plátky oschlý slídy na svý hlavě, s myšlenkou na karmický žně z ní smažíš krutony,
krutony krutosti co plavou na tvym dně, srkáš tu svou polívku podle libosti. Málo co tě rozhodí jako
povískaná hlava, tak si občas vypomáháš sama, hrabeš se vlasama, nebo hejbeš hodnotama, je to jako chůze, kterous zapoměla po zelenym mlíce, jako děsivá vyjížďka pro otrlé, stejně chceš jí více či méně pěstit si a dmýchat, pak z představ o jiný verzi života už nepřestáváš kýchat.
"Je to pravda!"
Utíkáš se schovat před songy svý pubescence, který jen těžko vnímáš bez intence a s rostoucí potřebou přehlušit je beatem, narážíš hlavou do stěny, ale s citem, a příjde ti to jako miliony let, kdy pragmaticky ještěs' neviděla svět, a ten se změnil a ty ho nepoznáváš, jen tak v kruhu sebe tak ňák pořád bádáš, za nitky taháš, a s láskou k neznámemu, vztahuješ k němu ruce jako k opilému šému, fór, až příjde, budeš ztichlá jen pára, co zhluboka dýchá, v čase 0:22 až 0:24, zástavu přesně na dvě vteřiny, z pohledu, co se ti vryl do mozkový kůry, jako blesk sjel do namoklých těl půdy, nevíš kudy.
Rozlamuješ plátky oschlý slídy na svý hlavě, s myšlenkou na karmický žně z ní smažíš krutony,
krutony krutosti co plavou na tvym dně, srkáš tu svou polívku podle libosti. Málo co tě rozhodí jako
povískaná hlava, tak si občas vypomáháš sama, hrabeš se vlasama, nebo hejbeš hodnotama, je to jako chůze, kterous zapoměla po zelenym mlíce, jako děsivá vyjížďka pro otrlé, stejně chceš jí více či méně pěstit si a dmýchat, pak z představ o jiný verzi života už nepřestáváš kýchat.
"Je to pravda!"
Žádné komentáře:
Okomentovat