Je pičí

Pro Tvoje vlastní nebezpečí nechávám padat zdi a těžce rozdýchávám svojí vlastní ignoranci. Facku, dvě, tři...  Zhypnotizována mžitkami tlaku na zavřených víčkách, které se jako skvrny améb otiskují na sítnici. Pitva a posmrtný třes jsou ještě vzdálenější, než bych na ně dlouhou rukou dosáhla. Co jsi zač?! Drtím se myšlenkou na ze tmy vystupující bělma a záchvěv všech obranných mechanismů - mých mazlíčků, jež si pěstuji a krmím s každým „Ne, díky.“ A dodávám motlitbu: „Ideálem pro všechny, samaritánský pudy táhněte do prdele, moje peklo je jen moje.“

Nechat se zavát někam s pozvolně umrzajícím listím, se mi daří víc, než kdy jindy, jen k tomu potřebuju kafe a něco na kouření, abych se dostala tak trochu mimo vlastní stín, všechno je dvou i troj rozměrný, konečně chápu čtvrtou dimenzi, když stojím mimo ni. Hlava v hrnci z červený pálený hlíny  a zvuk obkroužený dvojky bílýho. Všechno se slilo v jedno, ale stejně vidíš, dýcháš a poznáš každou molekulu a každou se necháš obohatit, obšťastnit a jdeš dál. Tvůj ideál odchází se svou holkou v dál, a širák ti nikdo do louže nepoloží.  Nic tě nepoloží. Už toho bylo tolik a stejně opisuješ tu bajku ještě jednou, pro jistotu, abys měla důvod si nepřipadat tak stará, ačkoliv každý ráno vkládáš svůj výraz do kalíšku s krémem proti vráskám, a doufáš, že to nikdo, včetně tebe, neuvidí. Vlasy ještě čpí dýmem palic, a pod okem uvíznul kus popela. Vyrostlo to z hlíny, víš.

Gumuju to, co nedokážu nakreslit a radši se to snažím napsat. Čas jsou peníze jen od desíti do pěti, jinak jsou to více či méně významný - banální nebo zásadní myšlenky, podle toho jak moc je little girl blue. Velký holky, stejně jako velký kluci a další velký lidi pláčou, pláčou často víc než malý lidi, který pro to maj většinou nějakej jasnej, externí důvod. Pláč masochisty je sladší než Tokaj, vole, sladší než sezónní kaki před Mikulášem a všema Májovejma kolekcema. Dělat si zledobře je nejčistší formou kontroly sebe nad sebou a nekontrolovatelnosti toku entit 1) valících se, 2)právě nalezených i 3)už dávno synchronizovaných, duší, který na našich cestách ještě nepíchly.  Je dvanáct a ty musíš jít vytvářet hodnoty. Neustále uvažujíc o těch nebezpečích, který tak chceš, děsíš se jejich síly, jejich pasu, šíje a nohou, a hlavně tě děsí, jak moc soumyslení vydojíš, než zas půjdeš.
NechoĎ.
NahoĎ.