Nevzpomínáš si, proč jsi v noci nemohla spát, nedokážeš to objasnit a to tě ještě víc nutí na to myslet. Nevíš už proč, ale vzpomínáš jak. Vzpomínáš na ty poločasy rozpadu mohutnýho černýho světla nad tvojí hlavou rukou a všude kolem, na prázdný bublinky vzduchu, který tam nebyly, ale deprivovanej zrak říkal, že vlastně jo. Vzpomínáš na to posednutí tu obsesi, jako na nekončící pnutí všech svejch nervů řvoucí do tý nicuhustý tmy snad všechny archetypální průpovídky složený z obrazů něžnýho násilí a sebemrskačskýho čekání na něco, co vlastně nemá přijít, nemá se naplnit. Všechno znělo stejně, jako večer předtím, s prostředníčkem do vína namočeným, když snažila ses naladit, naladit notu ve svym potu, notu D, tu univerzální neznámou jako je každá, která nepřichází a každej, co se nedostaví. Třeba jako ta svatba, na kterou víš koho pozvat, kdo ti na ní bude hrát, ale nikdy jí nebudeš mít.

Na tomhle pnutí je vlastně nejvýživnější to, že existuje jen díky i sebeminiaturnímu protipólu nebo ne nutně v opozici něčemu, co vyvažuje to trapičský počínání. Že vlastně "možná" a "třeba" a není to tak naděje, jako spíš pud sebezáchovy, a funguje, jako čekání na slunce každý ráno, který je pevně dáno, prostě vždycky vyhoví. Tak stejně tenhle, více  či méně výrazně umenšenej pudík tam bojuje proti zbytku Tebe i pro Tebe pro něco, co víš že by mohlo, ale hned, co si tu otázku položíš, znáš odpověĎ, že ne. Ale je to možnost, je ctnost a trochu slabost a mozku chabost tak trénuj, trénuj.

Líbí se ti, když píše o jinejch holkách, protože probouzí zvědavost, co by se dělo s tebou. Vzápětí to ale vyblikáš kontrolkou, která už tak trochu tuší, že by nebylo konáno tebou, ale že bys chtěla konat sama. A tím to vždycky začne a taky skončí. Ten první říkal, že jsi moc submisivní, ten poslední ..neříkal nic. A proto se občas pokusíš zkrotit svojí energii alkoholem nebo jinou trávou, abys hned všechny neposlala do hajzlu s jejich návykama dělat vlčí smečky a za větou tři tečky, jen se podívat a odletět, nedat vědět, hrát ty zkurvený hry s tvojí paranoiou, která se živí na čemkoliv, co neni uzavřený, vysvětlený nebo vyslovený. Teda né, že by tě to nebavilo. Vystačíš si klidně i sama, teda s ní, ale pod křídlama s dýlkou závislou rozletu nitra, toho moc nedokážeš ujít.

To by bylo abys přestala věřit na kouzla.